Hádka jako ozdravná síla vztahu.

Na máločem je pověšeno tolik pokřivujících idejí, přesvědčení a postojů než na našem vztahu ke
konfliktům či hádkám. Hádku jsme z démonizovali na něco nízkého, podřadného, nevyspělého,
nepříjemného a něco, čemu se snažíme za každých okolností vyhnout. Hádku si spojujeme s
ohrožováním, ponižováním či zahanbováním, nejistotou, negarantovaným výsledkem, hrozbou, změnou
image o nás, případně urážkami či vzájemným zraňováním.
Když jsou toto naše formativní zkušenosti, nebo jsme zažili jiné vztahovat se k hádce než k něčemu co je
patologické, hádka se pro nás stává nebezpečím, kterému se snažíme za všech okolností vyhnout. Hádka
(v naší optice) = něco ultimátně negativního.

Hádka, pokud si k ní umíme vybudovat funkční vztah, však může být také:
- Posvátným prostorem emocionální vztahové hygieny.
- Umí být portálem k setkání se svými potřebami, hranicemi i strategickými podvědomými reakcemi.
- Prostorem, kde si můžeme dovolit o sobě samých i sobě navzájem vědět víc.
- Branou k tomu přestat se před sebou skrývat.
- Vysvobozením od symbolického vytrestávání se a nevědomých reakcí.
- Průvodcem k hlubším osobním i vztahovým pravdám, které jsou nachystány zhroutit nefunkční iluze a
roztočit naše vztahové síly k přestavbě a vykročení k nové formě, která na nás čeká.
- Reflektorem na tmavé, přehlížené kouty v nás.

Od vyhýbání k vyhledávání

Já osobně jsem měla na křiku a hádkách zavěšených mnoho omezujících postojů a přesvědčení. Zvýšený
hlas byl pro mě paralyzující stav, ze kterého jsem musela okamžitě pryč. Mé obavy z hádky neumlčovaly
jen ty druhé, ale především mě samu. Tak jsme si ve vztazích hověli ve smrádku bezpečí, ale vzdálenosti
zároveň. Moudře mi život poslal do života muže, který uměl mít se svými emocemi kontakt, jen když mu
pomáhal zvýšený hlas. Já jsem tento hlas uměla umlčet. Tak hrozba naoko "zmizela", ale o tom jak se můj
muž vlastně opravdu má, jsem dlouhá léta ani pořádně nevěděla. Ze strachu jsem mu vypnula jediný
nástroj, který ho v té době podporoval v moci o sobě mluvit.

Léty a postupným tlakem nevyčištěných a nevyslovených témat se hádka stává oslavou a projeveným
zájmem o náš vztah a sebe navzájem. Začala jsem vítat a zvát zvýšený hlas mého muže, pokud mu
pomohl odkrýt ze sebe víc. Tímto přijetím se zvýšený hlas časem mohl utišit, neboť věděl, že už bude
slyšen. Učili jsme se hádat nově, často možná nešikovně, ale chtěli jsme o sobě vědět. Zjišťovali jsme
totiž, že tehdy je našemu vztahu dobře a může se hýbat tam, kam nově potřebuje.

Každým novým pokusem jsme si budovali vztah k hádce v nové kvalitě. Každý za sebe objevoval jak se
potřebuje hádat, aby se uměl projevit, co nejvěrněji a nejotevřeněji, ale zároveň ohleduplně a v plné
osobní zodpovědnosti. Vybudovali jsme si takovou tichou etiketu, která má preference nás oba v úctě a
přináší do náročných rozhovorů bezpečí, pochopení a znovunalezenou blízkost. Samozřejmě, jsou chvíle,
kdy sklouzneme i do starých strategií, ale už se umíme rychleji spatřit a rozpomenout, že to nejsou cesty,
které by nás k sobě navracely.

Hádka může být chrámem, kde každý s kým jsme ve vztahu je pozván nechat se vidět a
slyšet. Ano, hádka není ring, kde se máme navzájem porazit, není to duel ani soudní síň.

Hádka je prostor, kterým našim vztahům říkáme: ,,Záleží mi na tobě, i na sobě, proto jsem
připraven/a se podívat, co je to, co se tře či naráží. To co má pro nás důležitý odkaz."

Co zjišťujeme, když se skamarádíme s hádkou je, že ona nám nemá dát návod, co tedy s námi. Nemusí z
ní hned vyjít konkrétní závěr. Nemusí mít v ní ani jeden větší „pravdu“ a nemusíme mít hned zřetelné
řešení.

Co je největším ozdravným potenciálem hádky je PROJEVENÁ osobní zpověď. Odkrytí místa a příběhu,
ve kterém stojíme a jak se v něm žijeme. Projevená pravda je velmi odvážný i zranitelný krok, neboť v
sobě obsahuje jistou hraničnost, nejistotu a negarantovaný výstup.

Co je ale na pravdě dojímavé, neomylné a úchvatné je to, že roztáčí vztahové síly k nové formě. Často jen
tím, že byla projevena a my jsme měli odvahu v ní společně nazí stát, začne tvořit pro nás řešení a cesty,
které bychom hlavou, vůlí, tlakem a bojem o moc nikdy nevymysleli. Pravda tvoří a působí v hlubokých
vztahových úrovních, které definují podobu a děje ve vztahu. Mít odvahu ji kontaktovat i komunikovat je
jeden z nejhrdinštějších činů, který je ale v závěru velmi štědře odměněn posunem k našemu vyššímu
dobru.

Chtějme se nechat vidět a slyšet a mějme ochotu vidět a slyšet - nikdo jiný nám totiž za to zodpovědnost
neponese. Ano, je to neatraktivní, neboť tam už není úleva ukazování prstem, požadování, sebelítosti ani
oběti, trpitele ani "nepochopeného", ani žongléra, který se snaží proplést nejméně "nepohodlnou"
variantou. Není tam funkční už ani strategie tyrana, soudce, vyděrače, tlaku, nadvlády či moci.
,,Umět se hádat z místa JÁ a MY, namísto TY, je projevem úcty a zájmu ke společné vztahové cestě.
Otočit pozornost od prosazování a požadování k hluboké ochotě opravdu slyšet a co nejvíce porozumět
místu, ve kterém se ten druhý nachází."

Pokud si s hádkou umíme vytvořit nový, přátelský vztah:
- posouváme se od boje a soupeření ke spolupráci,
- už víc nestojíme naproti sobě, ale vedle sebe,
- už se nevzdalujeme, ale přibližujeme,
- více neškodíme, ale hojíme.
- přeměňujeme chaos na rovnováhu a poznání,
- vidíme věci takové, jaké jsou opravdu, ne takové, jaké si je domýšlíme.

V prostoru funkční hádky na nás čeká dar svobody, zodpovědnosti, přijetí, osobní živosti a volby. Je tam
dar skutečné lidské blízkosti, smysluplnosti a sdíleného života. .

Naši vztahovou hru podporující autentické a hluboké rozhovory naleznete na www.clovecinahra.sk