Potřeby dívky na cestě vyrůstání v ženu.

Právě toto téma bylo na poslední podpůrné skupině mimořádně krásné a v každé z
nás rezonovalo, dotýkalo se starých vzpomínek a objasňovalo výzvy dospělého života.
Společně jsme se zamýšleli, co je pro dívku během dětství a dospívání velmi zásadní, co
chybělo, čeho bylo příliš, nebo by bylo bývalo lepší kdyby vůbec nebylo, a zároveň jaký
vliv to má na žití ženy v dospělosti. Tak se začtěte po čem touží dcery od svých rodičů,
nebo od společnosti a možná se něco ze zmíněného bude týkat přímo vás. Možná
pochopíte, proč v dospělosti jednáte, nejednáte, nebo cítíte tak, jak to zažíváte v
každodennosti.

Vidět matku ctít své hranice

Toto je velké téma mnoha žen. Vidět matku v dětství jak ctí a hájí své hranice
(emocionální i fyzické) je pro dívku velkou školou pro její budoucí život. Vidět matku jak
reaguje, když někdo nerespektuje její vůli, jak reaguje, když se k ní někdo chová neuctivě,
vidět matku říkat NE, pokud by ANO znamenalo uškodit sobě. Zažít ji mluvit o svých
potřebách zralým způsobem, kdy přebírá zodpovědnost za svůj život a sama si ho tvoří ke
své spokojenosti a radosti. Vidět matku ne jako neustálou služku jiným, ale jako ženu
bdělou ke svým potřebám, která ví, že má-li se dokázat se zdravou láskou starat o jiné,
musí se postarat nejprve o sebe.
Vidět matku mít pozitivní vztah ke svému tělu
Žena stojící před zrcadlem nespokojená se svojí postavou, kůží, vzezřením se už
stala jakousi normou pro to, jak má žena na sebe „sebekriticky“ nahlížet. Vnímáme jako
ctnost sebekritiku, ale naopak sebelásku a pozitivní vztah k sobě samým vnímáme jako
namyšlenost či nedostatečnou skromnost. Dívka, která je neustále v kontaktu s tím, jak by
ženské tělo (ne)mělo vypadat, si osvojí kritický a nespokojený postoj k vlastnímu tělu.
Chrám, ve kterém zažívá všechny krásy života, je místo vděčnosti a přijetí pod neustálým
nevlídným okem vnitřního kritika. Důsledkem tohoto je neustálé srovnávání se a touha mít
to, co má druhá. Zde vzniká nespokojenost se sebou, závist, soutěživost a nepřejícnost,
které se nesou všemi oblastmi života žen. Ženy, které spolu soupeří místo toho, aby se
pozvedávaly a podporovaly jsou odsouzeny k životu v napětí, neštěstí, nedůvěře, strachu z
kritiky a pocitu samoty. Naopak dívka, která vyrůstá s vědomím své výjimečnosti, o kterou
se v soupeřící společnosti může opřít, získá spoustu životní síly. Dívka vyrůstající s
dobrým vztahem ke svému ženskému tělu, který si může osvojit právě přes vztah matky k
tomu vlastnímu, kráčí k dospělosti s velkou výhodou svobody a radosti.
Respektovat hranice dcery ze strany okolí
Jak dívka roste, její potřeby fyzického a emocionálního kontaktu s okolím se mohou

různě měnit. Je neuvěřitelně přínosné, pokud okolí tyto preference respektuje a netlačí
proti nim, kvůli uspokojování vlastních potřeb. Pokud se toto totiž neděje dívka si může
vybudovat program, že je stejně jedno co chce ona, důležité je to co chtějí druzí a že ona
nebo její tělo je zde především k potěšení ostatních, než k jejímu vlastnímu. (Velmi vratké
při probouzející se sexualitě). Zde máme na mysli různé projevy, které pro dívku byly v
pořádku v mladším věku, ale jak roste přestává je vyhledávat a její preference vztahů s
okolím se pozměňují. Jako velmi důležité ženy vnímají, aby otec ustál změny z holčičky v
mladou ženu. Mnoho otců se zde lekne, protože věděli jak být otci copatému děvčátku, ale
nevědí, jak se chovat k dospívající dívce se všemi změnami, které tento proces provázejí.
Ženy vzpomínají, že by si přály, aby se v těchto obdobích otcové dokázali navnímat na
svou „novou“ dceru a svůj vztah směrem k ní chtěli citlivě jakoby budovat nově. Ženy se
shodly, že v tomto období je pro dívku velmi klíčové, aby se otec v této fázi nezalekl a
„neopustil“ ji. Ano je to pro něj náročné a těžké, možná vždy neví jak to uchopit a možná
ne vždy se mu to podaří, ale nesmí ji v těchto časech opustit. Kolik lásky, respektu a úcty
umí otec v tomto všelijakém období směrem k dceři projevit, to bude ona považovat za
standard, kterého je hodna po zbytek svého života vůči sobě samé.
Vidět matku žít své ženství

Vidět svou matku jako hrdou ženu, vděčnou za to že je žena, dívku spojuje s její
vlastní ženskou hodnotou. Zažít si, co pro matku znamená být ženou - vidět ji jak se o sebe
stará, v čem se cítí dobře, jakou pozornost si věnuje, pomáhá k budoucí péči o sebe. Ať už
sem patří, že se matka ráda zdobí, tančí, maluje, tvoří, vaří, realizuje nový projekt, nebo si
dovolí v radosti zpomalit a odpočívat. Zda si půjde vylézt na štít, nebo cokoli, kdy vnímá
nejsilněji, že je žena a následuje to kvůli sobě, ne kvůli schválení okolí. Veškerou tuto
bdělost a radost směrem k sobě dívka posiluje v pocitu, že je skvělé být ženou, že to není
slabost (jak je mnohdy společností podsouváno), ale výsada. V této hrdé ženskosti
následně v dospělosti bude tvořit svůj život. Zároveň je důležité ze strany otce slovem ani
činem neznevažovat ženy. Už jen „drobné“ poznámky jako „žena za volantem“ jsou
zaséváním programu, že ženy vědí věci hůř, jsou slabší nebo hloupější. Také
stereotypizování jako „buď dobrá holčička, buď tiše a pomoz mamince“ zatímco směrem k
chlapcům je větší práh tolerance ,,živosti“ neboť jsou to kluci. Otec, který oslavuje ženy a
vnímá jejich dary pro svět, dělá pro svou dceru a její sebevnímání velmi mnoho.
Zažít svého otce ustát matku v emocích

Emocionalita je hlavní rys ženy. Emoce vedou ženu v jejím životě, vedou celou její
rodinu, pokud k nim může mít zdravý vztah a může je projevovat. Tehdy jsou jejím
vnitřním kompasem, jehož prostřednictvím vnímá dění v životě. Od nepaměti byly ženy za
svou emocionalitu démonizovány, byly považovány za hysterické, nepředvídatelné či
přecitlivělé. Emocionalita je ve společnosti považována za špatnou, nevhodnou a
nepříjemnou. Je považována za znak slabosti a nedostatečné kontroly. Pro dívku, mít ale
možnost zažít si matku, která je se svými emocemi v kontaktu a nebojí se je projevit,
pomáhá dívce udržovat kontakt s jejím vlastním emocionálním světem. Zároveň si zažívá,
že je v pořádku cítit. Vidět ale otce, který dokáže od těchto emocí neutíkat, nezastavovat
je, netlačit, dokonce ženu v nich ustát a „ponést“ je nejvyšší zkušenost s mužskou silou.

Neboť muž, který dokáže ustát ženu v emoci je muž, který jí umožňuje být svobodnou.
Tak své dceři ukazuje, že nemá sahat při výběru partnera po ničem, co jí nedovoluje
skutečně svobodnou být. Zároveň je osobní zodpovědností ženy neházet tyto emoce a vinu
na muže. Ukázat dceři jak zrale svá témata a emoce komunikovat ve vztahu s mužem
spolu s osobní zodpovědností za vlastní prožívání je dar, ke kterému se dcera může později
během života často vracet.

Vztah rodičů

Vztah rodičů k sobě samým, ke světu i k sobě navzájem je výchozím softwarem do
života pro děti. To je první s čím přicházejí do kontaktu, co si „stáhnou“ jako primární
program fungování. Vše o sobě se děti učí z toho, jak vidí žít rodiče. To znamená, že už jen
pozorování toho, jak tito dva žijí spolu, jim dává modely v zásadních aspektech. Je muž
víc než žena? Nebo jsou rovnocenní? Jak si stanovovat vlastní hranice? Dozvídají se z
pozorování o sebelásce, nebo o sebedestrukci, o konfliktech, komunikaci, emocích,
projevech, důvěře v sebe i ostatní, o péči, o lásce, o reakcích. Častokrát se stává, že když
přijdou děti, matka se upne na děti, udělá si z nich své „životní dílo“ a dá je v životě na
první místo. Nejen, že tím zatíží děti, ale zároveň mezi ní a jejím mužem přestane proudit
mužsko-ženská výměna. Pokud tento pár má syna, matka si bude brát (i když nevědomě,
ale děje se tak, neboť rovnováha musí být zachována) od syna, pokud mají dceru, otec si
bude chodit pro ženskou energii k dceři. V konečném důsledku se tímto děti oslabí, neboť
se o ně dospělí opírali, když ještě nebyli dostatečně pevní a svou sílu potřebovali na svůj
vlastní růst.

Jak se matka chová k otci?

Zažít mámu ve vztahu s tátou je výchozí šablonou pro to, co muž v životě ženy je a
jak se s ním žije. Chová se žena k muži jako jeho Matka? Kontroluje ho, nebo se přehnaně
stará, slouží mu, dělá za něj věci, které zvládá udělat sám, nebo ho vychovává a snaží se
ho měnit ke své spokojenosti, je kritická a neustále komanduje každý jeho krok? Nebo je
ve vztahu k němu spíše v pozici dcery? Kdy mu dává na zodpovědnost vlastní štěstí, je
požadovačná, věčně ukřivděná a míra její spokojenosti v životě je závislá na společnosti
jejího muže, nemá vlastní život, zdroje radosti, které by nesouvisely s jejím mužem? Nebo
je matka skutečnou partnerkou (velmi vzácný případ), která ve jménu lásky, dokáže ukázat
svou zranitelnost i sílu, stahuje a otevírá témata, která jsou mezi nimi zdrojem napětí
zdravým způsobem a dokáže svým vnitřním vedením dovést muže za hlubší láskou? Umí
matka dceři ukázat, co to znamená mít v úctě a v srdci jak sebe, tak i svého muže? Co je v
matce láskou? Čím je matka směrem k otci láskou? Vidět matku jako vzor pro to, co
znamená milovat muže, jak žít svou životní vášeň, sebe sama a druhé je největší dar, jaký
dcera k dospělosti může od rodiny dostat, neboť to je to čím následně bude disponovat pro
svou vlastní rodinu. Mnoho žen vzpomíná, že jsou zklamané, co jim bylo podsouváno jako
norma. Že se žena musí obětovat, že je normální, že láska a vášeň časem ochladnou a je
třeba život brát takový jaký je, neboť tak to prostě funguje a příliš se v tom nehrabat.
Případně, že muže je třeba si vychovat.

Jak matka cítí?

Jak si matka dovolí autenticky cítit? Potlačuje se, nebo si dovolí truchlit, zlobit se,
těšit se, projevovat vše co jí prochází bez snahy to skrýt či zmírnit? Ukazuje dceři, že vše
co přichází není negace, ale možnost uvidět co není v souladu
a co potřebuje naši pozornost, důvěru, či trpělivost, nebo vykročení k nápravě.
Žena dokáže muže dovést k jeho srdci.
Naštěstí mnohé ženy samy zjišťují, že moc lásky v ženě je obrovská a že žena přes
svou otevřenost v lásce dokáže muži pomoci objevit ji u sebe (samozřejmě neplatí to ve
všech vztazích, ale ve vztazích, ve kterých ještě všechno neumřelo a je tam pořád nějaký,
ačkoli maličký plamínek lásky). Nádherně se nám toto ukázalo i na našem nedávném
Festivalu Srdcem rodičům - Umění intimity. Páry měly na závěr svatební ceremonii. Žena
i muž si mohli na papír napsat, co na tom druhém milují, a zároveň čím chtějí přispět do
jejich vztahu, aby byl lepší a bylo v něm ještě více lásky. Rozdělili muže a ženy zvlášť na
opačné konce místnosti. Bylo krásné pozorovat, co se dělo a jak se ukázala naše
„jinakost“. Časový limit byl 10 minut. Muži měli po dvou minutách hotovo a když dopsali,
naskytl se jim pohled na tlupu plačících a horlivě píšících žen, které zapisovaly celé A4 z
obou stran :). Bylo v jejich očích patrné mírné obavy, jak toto může dopadnout :). Při
samotné ceremonii, muž přečetli své tři, čtyři odrážky a byl v mírných rozpacích, což bude
následovat, když porovnal svůj „výkon“ s výkonem ženy. Žena se necítila nijak ,,dotčená“
z toho kolik napsal muž a s láskou mu začala číst své vyznání. Bylo překrásné pozorovat
jak muž jemněl, jak byl dojat, vděčný a že skrze ženinu otevřenost a laskavost pocítil a
objevil i u sebe krásy jejich společného života. Pocítil skrze svou ženu lásku v sobě, se
kterou předtím neměl kontakt až v takové hloubce. Následovaly tak vroucí objetí a polibky
plné lásky, že z toho létala celá místnost. Tato zkušenost nám potvrdila, co ženy z
podporné skupiny, či ženských kruhů začínají objevovat ve svých vlastních životech.
Potvrdila, že každý, kdo je dostatečně odvážný jít lásce oproti se vší otevřeností,
zranitelností a pravdivostí, zažije blízkost a hloubku lásky, kterou touží žít. To jsou ale
momenty, kdy se slyší srdce a srdce a ne program a program. Je to náročná a dlouhá cesta,
na které čelíme mnoha vlastním zraněním a přes vztah je můžeme uzdravovat. Je to ale
krásná cesta, která nás přivádí k pravdivé a hluboké lásce nejen mezi rodiči, ale i v
samotné rodině. Svět začíná mít stále více takových žen a mužů a to je naděje, že děti na
cestě k dospělosti zažijí zdravé příklady lásky v rodině a nebudou je muset pracně
objevovat nově ve svých vlastních životech, nebo se nadále zbytečně zraňovat a žít ve
společné nespokojenosti. Ať ženy i muži jsou stále více láskou a žijí lásku mezi sebou, pak
to „rodičovství“ není až taková věda a jde mnohem snadněji. Děti mohou zůstat dětmi
neboť dospělí jsou skutečnými dospělými a nemusí si přes děti zaplňovat prázdná místa v
srdcích a životech. Všem mnoho lásky.